Když jsem vcházel do strahovského koncertního svatostánku, bylo jasné, že dnes narváno asi nebude. Jestli za to mohl vyprodaný koncert žánrově spřízněných OM dva dny před tím, prohibice nebo deštivé počasí, si odhadnout netroufnu. Krom trochu nižší účasti byl koncert typický ještě tím, že většina zhruba čtyřicetihlavého osazenstva již přežila Kristova léta. To jsem uvítal. Konečně fajn koncert, kde jsem nepůsobil jako otec těch děcek poskakujících kolem.

Večírek pro starší a pokročilé odstartovala krátce po osmé domácí veteránská UG čtveřice DUST. Pokud jsem si odmyslel trapné kecy mezi skladbami, zdlouhavé domlouvání, cože to vlastně budou hrát za další skladbu a vizuál kapely, která na strahovských prknech působila jako sebranka náhodně vytypovaných podroušených kolemjdoucích z pražské periférie, musel jsem uznat, že hrála poměrně slušný noise rock. Mrzelo mě nejvíce asi to, že snad jen na basákovi bylo vidět, jak si koncert alespoň trochu užívá. Znatelně společensky unavený nahrbený kytarista a zpěvák v jedné osobě většinu času sledoval rozhozeně ruce spoluhráčů. Jakoby zkoumal, co tam ostatní hrají a současně přemýšlel o tom, co má hrát sám. Jejich noise´n´roll ale nějakým kouzlem živě fungoval. Rozskřípaná sólová kytara dokreslovala svým rezem atmosféru skladeb, trochu rozhozená plovoucí rytmická kytara s úzkým zvukem z marshallského combíčka mi vlastně nevadila a v zádech to jistila dobře sehraná rytmika. Příště jejich koncert zřejmě oželím, ale nahrávku si rozhodně seženu.

LESBIAN nastupují po pauze, kterou způsobuje vypadnutá elektřina u zvukařského stolu. Mám trochu strach, zdali stačí zahrát alespoň dvě ze svých skladeb, které obvykle mají stopáž něco kolem čtvrt hodiny. Tři šedivějící vousaté máničky u kytar, za nimi dvoukopáková bicí sestava a začátek, který se obešel bez zvukovky. Dorando Hodous od basy jen špitl, jak se jmenují a odkud jsou, a záhy se strhla metalová vánice. Kořenů, odkud roste žánrový stvol tohoto dřevního organismu, je několik. Do jednoho homogenního celku se tu vpíjí prvky starého doomu, stoneru a upoceného sludge metalu s velkou dávkou psychedelie. Čtvrthodinové skladby, které místy znějí jako zamyšlený death metal, jindy jako špinavý thrash nebo post rocková náladovka říznutá blues a mnohaminutové repetitivní psychedelie, které vás začnou bavit teprve až v páté minutě, kdy je do vás toto kvarteto dřevorubců nemilosrdně solí jeden lehce rozvíjený motiv. To byl koncert LESBIAN. Personální propletence s ASVA nebo THE ABADOX jsou cítit.

Závěr patří čtvrthodinovému marihuanovému opusu „Poverty and War Forever“, ve kterém se mi zdá, že LESBIAN trochu prodloužili střední část a tak, ačkoliv se začínalo před desátou, skladba skončila ve 22:15. Tak pozdní konec po policejní hodině jsem na poměrně akurátní Sedmičce ještě asi nezažil, jenže… oni si pak lidé vydupali ještě přídavek. Tím byla další devítiminutová hymna „Poisonous WitchBall“ z alba „Stratospheria Cubensis“, takže se nakonec končilo o půl jedenácté. A… stálo to za to.